Čtyři dny Izrael a Palestina, poprvé na Blízkém východě

Stále mám nepořádek v hlavě na čí straně mám stát, tak jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči, jak to v těchto zemích vypadá, vlastně na mapách Google Palestina v určitém měřítku zobrazení ani není. Žil zde přeci Ježíš Kristus.

Spojili jsme s výletem po stopách Ježíše Krista - v znalosti života Ježíše Krista mám také mezery.  využíváme místní MHD, taxi a turistickou kancelář, v Palestině místní obyvatele. Tedy mapa těchto zemí v čase vypadá takto, chceme se podívat i na ta zelená území na současné mapě.

Tlumočníka máme ve své dceři, sám hovořím třemi a půl jazyky, ale pouze slovanskými.

Prosinec 2017, letiště Tel Aviv již naznačuje úroveň země, velké moderní, krásné. Pouze trochu znervóznění u pasové kontroly kde se nás ptají proč tam jedeme a dokonce kde pracujeme, co děláme, asi v zemi bude něco důležitého, zajímavého. Bydlíme v pronajatém apartmánu nedaleko moře, odkud budeme vyrážet na výlety. Vzdálenosti jsou krátké, rozloha je menší než naše země. Starší pán taxikář se ptá odkud jsme, aha "Československo" usměje se, je vidět, že nás bude mít rád.

Obyvatelé jsou různí lidé, liší se oblečením, někteří nosí na hlavách klobouky, někteří turbany, někteří kšiltovky a někteří nic, někteří mají dlouhé vousy a naondulované kotlety, někteří nosí černobílý šátek s střapci, někteří bílý šátek přes hlavu s černou obroučkou (muži). Ženy jsou některé tajuplné, v dlouhých šatech až na zem, některé mají šátky na hlavách, některé i přes obličej s otvorem pouze pro oči, některé jsou v kalhotách, některé v mini, jsou všechny nějak přikrášlené a hezké, i ty, co musím jen odhadnout.

Nastudovat před odjezdem jsem toho moc nestihl. O židech mi vyprávěla babička, někdy u nich nakupovala a také si prý půjčovala peníze. Další podstatná znalost je spojená s holokaustem (školní léta). O Palestincích toho moc nevím, jen jsem si spojil rčení, když mi babička říkala "Ty máš ale filištína". Tedy o obou skupinách tedy existuje mnoho rčení. Nejčastěji používané pro obě skupiny je u nás dodnes "Ty jsi ale ..."

Brzy ráno vyrážíme do Jeruzaléma. Pěšky hledáme autobusové nádraží, jsem překvapený z množství ozbrojených lidí, i křehká děvčata vláčí těžké samopaly spolu s bágly (dozvídám se, že holky chodí povinně na vojnu na dva roky, kluci na tři), je možné, že země je v ohrožení viz. mapka nahoře.

Fotím všechno, prostě cvakám, potom si vyberu, případně ze zkušenosti po letech najdu fotku která byla důležitější, vidíme autobusové nádraží cvak, cvak, cvak.... a je to! Najednou na mě křičí a ukazuje chlap v civilu, kterého jsem neviděl, stojí u mě, na krku má samopal. "Passport" je jediné slovo kterému jsem rozuměl, v momentě je bez pasu i manželka, volám na dceru, která již prošla jakýmsi rámem ať nás jde vysvobodit! Dotyčný vysílačkou pod bundou hlásí něco z našich pasů dál...., dcera nás slyšela, vrací se a něco s ozbrojencem diskutuje. Musím smazat snímky autobusového nádraží. Co mu ještě řekla, nevím, dodnes mi to nechce říct, ale po vymazání fotek nám vrací pasy, to je úleva. Nesmím fotit ozbrojence, nádraží a podobné důležité budovy taky ne, je to těžké, jsou všude.

Po hodině jízdy jsme v Jeruzalémě. Hezké, čisté město, které obývají křesťané, židé, muslimové a arménci. Tedy ti lidé z popisu oblečení výše.

Jednou z dominant je "Damašská brána", kde se často schází lidé - něco jako v Praze pomník svatého Václava (pod odkazem jsou vidět i děvčata u této brány se zbraní v akci pár dní před naší návštěvou).

Ve starém městě navštěvujeme proslulou Zeď nářků, posvátné místu židů, a proto musíme ještě před vstupem absolvovat důkladnou osobní prohlídku. Samotný prostor je rozdělený zvlášť pro muže (větší část) a pro ženy. Ty stejně nakukují přes plot na své protějšky a fotí si je. Já jsem ke zdi nešel, povinně musí být pokrývka hlavy, měl jsem obavu, že by mi neslušela (dá se zapůjčit). Ženy žádnou pokrývku mít nemusí (možná ale předpis ignorovaly). Mají ale menší prostor.

Pokračujeme dál, kontroly jdou docela rychle, je jich více..., další zastávka pár metrů od této je mešita Al-Aksá, ta je zase muslimů a hodně posvátná, prý třetí po Mecce a Medině, místo jako něco pro nás křesťany třeba (můj osobní názor) Jasná Hora v Polsku (Częstochowa), nebo i Svatá Hora u Příbrami.  Ani nejsou nikde žádné fronty, většina památek je všude volně přístupná a zdarma. Hned vedle je nejznámější místo známé z fotek Jeruzaléma a to Skalní dóm na Chrámové Hoře

Zase kousek vedle již začíná pro nás známá Křížová cesta. V originále měří jen 600 m, tedy i pro starší lze snadno zvládnout - nechápu proč u nás jsou křížové cesty často dlouhé a do kopce. Nenápadnou uličkou se dostaneme až pro nás křesťany nejposvátnějšímu místu a to k Chrámu Božího hrobu, který působí zvenku nenápadně a skromně. Uvnitř si můžeme sáhnout na kámen kde ležel Ježíš Kristus po sejmutí z kříže. Zvláštní pocit. Zvláštností je, že klíče od vrat do chrámu má v držení muslimská rodina, taková je prý dohoda, Krista také uznávají.

Je půl druhé odpoledne a toto vše máme za sebou, dáváme si oběd, docela chutný, jen neměli zrovna to, na co jsem měl chuť, ale jsem zde proto, abych ochutnal jejich jídla. Rozhodujeme se na poslední chvíli, jsme jen 8 km od místa kde se Ježíš Kristus narodil, když už jsme viděli místo jeho hrobu, bylo by žádoucí vidět i místo narození. Betlém je ale v Palestině (na mapce jen zelená tečka).

Za trochu vyšší částku nám taxíkář navrhuje že nás odveze na hranici, jakýsi "checkpoint", zavolá kamarádovi z Palestiny který přijede z druhé strany a převezme si nás. Souhlasíme. Krajina je cestou kopcovitá, jsme na hranici, chvilku čekáme, opravdu přijel, sympatický starší pán s autem bez označení taxi. Ptá se odkud jsme? Aha z České republiky, usmívá se, viditelně má radost, sděluje nám, že jeho syn je na studiích u nás - lékař, zatím je prý v Poděbradech na jazykovém kurzu, to je tedy náhoda.

Změny které registrujeme, mění se SPZ na autech ze žlutých na bílé se zelenými písmeny (vzájemně se nemíchají mezi územími, nebo jen opravdu minimálně), veškeré nápisy se mění z hebrejštiny (hebrejštinu známe od nás ze hřbitovů) na arabštinu, zbraně u vojáků a policistů nejsou M-16, nebo M-4, ale značky Kalašnikov, připomínají mi můj samopal vzor 58 z doby mé vojenské služby. Auta jsou lacinější, domy také. Taxíky nejsou převážně Mercedesy, ale naše Škodovky. Lidé jsou stejní i stejně oblečení.

Pan "taxikář" nám dává syna zdarma jako průvodce, ať si procvičí češtinu. "Ahoj, jak se maš", krásně nás zdraví a vyrážíme, je zrovna doma na svátky. Mám šanci z něj něco vyzvědět o životě tam, 20 letý člověk je plný informací. Čím se živíte? Co Palestina produkuje? Pouze olivy, něco málo turisté a obchod. Na místě narození Ježíše Krista je Chrám Narození Páně a hned naproti velká mešita, jsme na území Palestinců. Mezi nimi je na náměstí opravdu nádherný velký betlém, ptám se průvodce na jeho víru, je muslim, sděluje mi s úsměvem (ptám se z toho důvodu, že na náměstí se mísí všechny možné víry). Z úsměvu na jeho tváři jsem pochopil, že je takový muslim, jako já katolík.

Na dotaz co je to za postavu v Betlémě dostáváme odpověď "asi nějaký opilec", zajímavé, na našich Betlémech chybí. Samotný Chrám Narození Páně je nejstarší křesťanský kostel na světě, spravuje ho arménská řecká ortodoxní a katolická církev. Když jsme byli my, akorát obsluhovali asi ortodoxní arménci?, měli takové jiné čepice. Náš průvodce se evidentně s některými znal, do jeskyně narození nás dovedl jinou trasou, na stěnách jsou vidět značky křižáků, ale i odkrytá původní podlaha stará 1 690 let!! 

Betlém je takové klidnější městečko s porovnáním s Jeruzalémem, i když nám průvodce říkal, že se počet obyvatel zvedl na skoro 40 000, Jeruzalém má obyvatel téměř 900 000. Vracíme se do Tel Avivu, kombinací soukromého odvozu, taxi a autobusu.

Po 18:00 jsme již v Tel Avivu, bez jakýchkoliv problémů, zítra nás čeká Tel Aviv podrobněji, další den místo křtu Ježíše Krista mezi minovými poli, Mrtvé moře, pevnost Masada. O tom v příštím blogu.

Zde chronologicky dnešní výlet na foto podrobněji s komentářem.