Dva týdny autem po Kubě - změny 2016

Kuba nás v roce 2014 uchvátila, chceme porovnat změny o kterých se nyní mluví. Dlužíme také jednu návštěvu v kubánské rodině. Plán je okruh tím směrem, kde jsme nebyli, tedy východ Kuby, hledání místa kde přistál Kryštof Kolumbus.

Odlétáme z Holandska do Havany, v letadle se dívím, že letíme přes Grónsko, opravdu míjíme jižní cíp Grónska a přes vnitrozemí Kanady a USA (nabádám manželku která sedí u okna, aby sledovala nad USA zda nemají děravé střechy) "Hele támhle a támhle je to nějaké rozbořené" hlásí s úsměvem, snažím se fotit.

V Havaně je po bouřce a stojíme naší známou hodinovou frontu na odbavení (foto obličeje a pár dotazů, kterým nerozumíme).

Změny vidíme na první pohled ihned u hotelu, Copacabana je narvaný k prasknutí, všude v okolí sedí na silnici, na chodnících, převážně mladí lidé a loví Wifi signál z hotelu (musí mít placené přístupové heslo), u baru sedí prostitutky a postupem času přijíždějí další a další (dokonce mě jedna požádala o cigaretu), v takové míře rozhodně v roce 2014 na ulicích nebyly. Recepční nám sděluje že došly ručníky, budou prý později.

Snažíme si ještě večer nakoupit velké balení vody na cestu ve vedlejší prodejně která byla minule určená pouze pro cizince, "bohužel, voda není, musíte přijít zítra ráno"! Nyní můžou nakupovat i kubánci za obě měny, tedy CUP i CUC (údaje z minulé návštěvy)

Druhý den dopoledne máme čas, protože půjčení auta na Kubě je značný problém bez patřičné dlouhé rezervace předem, tedy využíváme rady cestovní kanceláře Kentlucky (profesionální přístup) a jdeme před hotel na patrový bus, který projíždí všechna zajímavá místa Havany stále dokola, dá se kdekoliv vystoupit, projít se a opět nastoupit na další bus, jedna změna, v roce 2014 stála celodenní jízdenka 5 CUC, nyní 10, tedy 100%, ale stále stojí za to, jen pozor na větve a elektrické kabely, můžete zůstat na Kubě zasaženi 110 V, já tam málem zůstal, sice něco stále křičeli v reproduktorech, ale španělsky.

Město zůstalo stejné, co se opravovalo při naší minulé návštěvě, opravuje se i nyní, ale kouzlo starých bočních uliček je úžasné, nahlížíme do mateřské školky otevřeným oknem, prohlížíme na trhu obrazy (opravdu nádherné), na ulici spravují ševci boty, opravují porouchané zapalovače, všude samé rikšy.

Potkáváme "dámy v bílém", myslím, že se jednalo o nejlépe oblečené kubánky, perfektně sladěné vše do bílé barvy, do nejmenšího detailu včetně slunečníku, zřejmě v Havaně mají přece jen vyšší příjmy. Pokud chci fotit osoby, je dobré se zeptat, některé se samy v centru nabízejí, další změna, v roce 2014 si říkali o 2 CUC, nyní již chtějí za fotku 5 CUC.

Ráno vyjíždíme směr Cienfuegos, půjčeným autem neznámé značky, má vzadu čínský nápis a velké písmeno "G", předem jsme si naplánovali trasu na 2 500 km. Navigace se nechce připojit na satelit, mimochodem je na Kubě stále zakázaná, proto také neexistují podkladové mapy, ale dají se vytvořit, máme alespoň jistotu směru a města jsou poměrně dobře v mapách navigace rozlišena včetně ulic. Chvíli bloudíme v Havaně, ale chytá se jedeme...

Cienfuegos je opravdu velmi pěkné město kde je nejdelší ulice na Kubě, centrum je chráněné UNESCO. Náš hotel je na okraji města, jmenuje se Jagua, naplněný tak 2/3, i když každému příchozímu hlásí obsazeno, tak je to na všech dalších hotelech, některé byly zaplněny jen z poloviny, ale při zajišťování prý byly problémy z kapacitou, kterou hlásily. Možná ale některé pokoje nesplňují parametry hygieny, na 1/3 našich hotelů jsme vždy při otevření pokoje zaznamenali takový rychlý podvědomý pohyb a "něco" co rychle mizí ve škvírách, za závěsy, okolo oken. Byli to švábi, potvory, jako milovník přírody jsem objevil v pokojích vždy ootéky (takové kukly) různě rozmístněné na zdích, někde dokonce byly tak hustě, že připomínaly styl výmalby pokoje, z některých už nymfy vystrkovaly hlavičky. Ještě štěstí, že mám moudrou ženu a vzala s sebou sprej který nám prodali při návštěvě v Bělorusku s komentářem "eto Ruskoje", a opravdu, působil perfektně, kukly jsme vždy večer postříkali, trochu do vzduchu a ani jeden se neobjevil (stejně působil i u nás v Čechách proti klíšťatům), prostě Ruskoje.

Na hotelu je s námi výprava američanů, převážně starší páry (ještě oficiálně na Kubu nemůžou), ale prý jsou různé vyjímky. Jsou zajímaví tím, že všichni mají na krku velké cedule se jménem a adresou v USA, jsou velmi organizovaní.

Strašně se těšíme na návštěvu naší kamarádky kterou jsme neviděli přes 30 let, máme to 19 km a adresu z naší minulé cesty, kdy jsme našli pouze jednu z jejích sester. Město se jmenuje Palmira a má asi 33 tisíc obyvatel.

Hledáme tu správnou ulici, jsou přísně pravoúhlé a okolí připomíná spíše gheto, ohromné díry, výmoly, bahno promíchané s výkaly a jiným bordelem, u každého druhého domečku houpací křesílko a v něm černoch s doutníkem, nebo cigaretou. Začínám být naštvaný. Skoro se nedá projet.

Z dálky poznáváme Juanu, po 30 letech je stejná, čeká na nás s celou rodinou, která je nastoupená na ochozu malého patrového domečku.Velké dojetí, pláč. Domeček účelně zařízený, čistý, obývají ho tři rodiny, ale Juana bydlí jinde, pohoštění nám připravila zde, kde má další sestru a maminku.

Na druhý den domlouváme výlet k vodopádům v blízkosti, Juana tam v životě nebyla, jede s námi i její sestra, která má u vodopádů známou, prý nám připraví oběd.

Cestou probíráme jak se mají co dělají a nedělají, tedy naše Juana má práci (práce je obecně nedostatek), pracuje pouze na noční 8 hodin za měsíční mzdu 11 CUC (11dolarů), její sestra práci nemá, má tři děti, jedno dítě je vystudovaná lékařka a pracuje ve Venezuele, druhá dcera se připravje na vysokou školu, bude lékařka, syn základní škola. Všechny děti mluví anglicky a mají opravdu rozhled, ale o Venezuele mluví jako o skoro zázračné zemi. Obecně je na Kubě snad nejvíce lékařů na počet obyvatel v celém světě, proto vyjíždí do spřátelených zemí jako výměnný obchod. Nějakým nedostatkem netrpí, mají vlastně vše co potřebují k životu, zahrádka za domem poskytuje to nejnutnější včetně masa. Ach ty mobily, to obdivují, mladí je považují za určitou hodnotu života, tablety...Říkám Juaně " Až přijde seriál DALLAS, a produkce Hollywood, nastanou horší časy" to bude pro vás znamení, my to skousli dobře, žijeme v mírném pásmu, ale tady v tropech se pracovat nedá! a za vzor jí dávám všechny evropské země směrem na jih kde je horko, tam už problémy začínají. Zde "zatím" obdivují zaslané addidas triko z ameriky a vzájemně si děti závidí, ještě dobře, že nosí do školy na všech úrovních uniformy.

Oběd super, několik chodů, ryby vytažené přímo z říčky pod námi, nad hlavou kříčí papoušci, prohlížíme si hospodářství, paní je fandou na kytičky, chlubí se fialkami, ale ty jsou u nás běžné říkám, zato všechny orchideje v okolí považuje za plevel.

Loučení je těžké, obdivuji pracovitost Juany sestry, její tíhu starosti o celou rodinu. Naše Juana se nezměnila, pije a kouří stejně, jako před 30 léty. Docela vulgárně jí říkám, "Juano asi už nepřijedeme, jedině když cesta k vašemu domu bude bez děr, protože podívej na ty chlapy v těch houpacích křeslech, do prdele, to nemůžou vzít lopatu a když si každý před domem zahází ty díry bude cesta rovná a nestojí to nic"! Nechápe...

Přejíždíme na východní pobřeží, některé vesničky jsou opravdu krásné, udržované, záleží asi na tom jaký kde je "předseda". Lidé jsou úžasní, přátelští, vždy se snaží pomoci, ve větších turistických oblastech se ale objevují stále více různí nabízeči všeho možného, manželku v horách na jedné vyhlídce obklopili tak, že jsme museli nakoupit hovadiny, ty jsme vzápětí dali malým dětem na příští zastávce, právě takoví kubánci jsou ti praví, malý chlapeček opatrně přišel k autu a zvědavě kouká, diví se že jde z auta chlad, tak mu vysvětluji klimatizaci, sahá si na volat, je šťastný, za ním opatrně holčička. V povzdálí vidíme maminku a blížícího se tatínka s kozou a mačetou v ruce, usmíváme se, lovíme v kufru české bonbóny a pár drobných, děti jsou šťastné, my také. S tatínkem si děláme fotku, pak se nám omluví, má prý práci a mizí v horách.

Baracoa je naše další městečko, prý tady přistál Kolumbus (tvrdí to v každé vesničce na východním pobřeží, že právě tam). V povzdálí vévodí "Stolová hora" na nábřeží pomník Kolumbuse, pobřežní silnice s názvem Malecón jako v Havaně. Hotýlek kouzelnej, pouze jsou opět švábi, ale ruský přítel udělal své, byl klid. Ráno se chystáme na přejezd Humboldt parkem, ale auto nechce jet, škytá a škytá, nevydrželo ten přejezd včerejších hor. Záchrana přichází až po telefonické asistenci CK Kentlucky, čekáme na nové vozidlo do dalšího dne, jdeme se ubytovat na náš hotel. "Máme obsazeno" hlásí recepce, my ale víme, že 1/3 je minimálně prázdná, nic to není platné (asi práce navíc nebo co), telefonát našeho zkušeného delagáta to spravil, je volno. Pijeme ve větší míře náš nejoblíbenější nápoj Kuba Libre. Náhodně objevujeme kříž, kde opravdu přistál Kolumbus.

Ráno vyměňujeme auto, liší se pouze SPZ. Vyrážíme, nádhera, úžasná krajina, polosilnice, polocesta, džungle, křišťálová voda. Vidíme zátoku kde žije Rypouš sloní, hřbitov přímo na pláži, projíždíme v blízkosti dolu na Nikl, Kobalt...všude zákaz fotografování (tedy natáčím na kameru). Zas taková hrůza to nebyla jak jsme slyšeli, vše je zbarvené do červena (půda), působí nepřirozeně, ale vlastně je přirozené. Snad jen ta těžba a získávání tak hodnotných surovin nemá tu správnou technologii. Embargo je strašně nesmyslné, vždyť by kubánci mohli své bohatství jako cukr, tabák, ovoce měnit za léky, technologie, opravit aspoň trošku infrastrukuru....nejsem politik.

Nyní nás už čekají jen turistické rezorty, koupání, pláže, písečné duny, tanec, odpočinek. Atlantik je nádherný, moře čisťounké, pláže poloprázdné pro svojí rozlehlost. V klidu si fotím různé ptáky, mořské potvory. Jídla je až moc, velmi široký výběr, zejména ryby jsou ryby, ne jako zde u nás.

Při posledním přejezdu nás zaskočila tropická bouře, potoky teplé vody z oblohy, blížíme se k poslednímu hotelu na okraji Havany, skoro se nedá jet. Navigace ho našla spolehlivě, ale pro absenci kanalizace se k hotelu nedá zajet, všude je tak půl metru vody, bojím se, aby naše druhé auto nenasálo někde vodu, dobrodím se na recepci a ptám se co mám dělat? "Počkejte až voda opadne" na hotelu se všude z podhledů valí potoky vody, vidím uklízečku jak vymetá vodu z pokoje. Nosič zavazadel se mě ani nevšime, ještě prší. Rozhoduji se že projedu! Jedeme, auto vytváří vlny jak parník na Vltavě, jsme v cíli, hurá.

Na hotelu to každou chvíli udělá "prásk" a zakouří se z klimatizace, máme dobrodružství. Pláž je velmi pěkná, jen místa u baru v hotelu obsadily kočky a místa v recepci psi.

Kuba je báječná země, díky stálé teplotě tam lidé budou žít bez problému stále, jestli šťastní záleží jen na nich, zažli toho dost, slyšeli jsme od starší generace stejný příběh, tady byli indiáni, když přijel Kolumbus tak postříleli muže, s pěknými indiánkami zplodili děti, začali dovážet otroky z Afriky, ti se mísli z potomky indiánek, otroci pěstovali třtinu na cukr, plat nedostávali, vznikla církev, tedy mise katolíků z Evropy, církev byla na straně otrokářů, nakonec všechny vyhnali, svět je izoloval - embargo.

Co je čeká nyní? Sami mají obavy, chtěli by cestovat, mít nové technologie, potřebné léky, ale do úmoru se pracovat nedá, je tam vedro. Mají nádhernou přírodu, žádná kriminalita, sklízejí úrodu non stop, jsou na sebe milí. Tedy Salsa, Rum a "Maňana" Držíme palce.

Chronologicky seřazené foto z 2 677 km dlouhé cesty s komentářem, snad něco napoví.

Kuba 1	Kuba 2	Kuba 3	Kuba 4
Kuba 5	Kuba 6	Kuba 7	Kuba 8